Dobré rady

Nedávno jsem na jedné akci potkala známou, kterou jsem dlouho neviděla. Možná několik let. Přirozeně mě zajímalo, jak se má, co dělá a co je u ní za tu dobu, co jsme se neviděly, nového.

Povyprávěla mi o sobě, své rodině a známých všechny novinky, také se mi svěřila se svými problémy v práci, s partnerem, se psem a se spoustu dalšího.... Pak jsem začala vyprávět já. Překvapila mě však, když mi skočila do řeči a (to se rozumí, že v dobré víře) mi začala udělovat rady, co a jak bych měla nebo mohla dělat a jak danou věc řešit. Nežádala jsem ji o radu, vlastně jsem ani nemluvila o žádném problému. A přesto jsem od ní ke své části příběhu dostala spoustu dobře míněných rad, doporučení a návodů. Odcházela jsem ze setkání zadumaná, s podivným pocitem neporozumění. Vlastně jsem jí ani nestačila říct, jak se mám.

Stává se to běžně. Někomu něco vyprávíte, s něčím si nevíte rady a možná se potřebujete svěřit, nebo jen odpovídáte na otázku "jak se máš". A ten druhý začne hovořit o tom, jak to vidí a jak by to řešil on (v tom lepším případě). V tom horším vám začne radit, jak byste si s tím měli poradit, co byste měli dělat, jak byste se měli cítit, jaký byste si na to měli vzít lék.... Ano. Je to na místě, pokud jste si o jeho radu řekli. Potom od něj dostáváte přesně to, co jste požadovali.

Jsme na to zvyklí. Od malička dostáváme rady, říkáme si o ně a pak přemýšlíme nad cizí radou, jak by ji bylo možné začlenit do té naší situace. Částečně je to snad na místě, když radíme dětem. Je ale dobré mít na paměti a pozorovat, že jak rostou, učí se říkat si o rady sami, pokud je v tom však podpoříme.

Někdy však cítíme, že vlastně žádnou radu nepotřebujeme, dokonce si o ni ani neříkáme. Jen si chceme utřídit myšlenky, potřebujeme být vyslechnuti, pochopeni, jen se někomu svěřit s naším trápením. To by nám stačilo. Ale místo vyslechnutí a přátelského porozumění nám chodí rady. Pak se můžeme cítit nepochopeni, neslyšeni, neviděni a naše trápení je stále stejné. Dokonce se k němu přidává ještě pocit zklamání z nepochopení a poté frustrace. Je to jako začarovaný kruh.

Pokud se jedná o menší, taková ta "běžná" trápení, nějak se s tím vyrovnáme. Může se nám ale stát, že se na nějakou dobu zasekneme v životní situaci, se kterou si úplně nevíme "rady". Vnímáme, že potřebujeme pomoc, že na to již sami nestačíme. Naše mysl to již mnohokrát prošla tam i zpět, promyslela ze všech úhlů, všechny dobré rady již byly uděleny a stále nepřichází úleva.

Tak vyhledáme odbornou pomoc s nadějí, že konečně budeme pochopeni, vyslechnuti a že společně s naším "poradcem" situaci vyřešíme. Mnohdy jsme však překvapeni, že se tak nestalo. Dostaneme spoustu dobrých a odborných rad a doporučení a jsme odesláni domů, abychom si to zpracovali, přebrali, vybrali si pro nás ty potřebné a užitečné rady a dál si s tím "nějak" poradili. Ano, někdy to zafunguje, a to zejména pokud ta druhá strana dokáže naslouchat, dokáže nám se v situaci maximálně zorientovat a k tomu také musíme být sami schopni s tím něco udělat.

Většinou ale ne. Nedokážeme použít cizí radu na svoji situaci, nedokážeme ji zakomponovat do našeho života. Co tedy dál? Začneme chodit pro rady pravidelně, začneme si je kupovat. Časem zjistíme, že nějaký problém (často ten zástupný) jsme s cizí pomocí vyřešili. Pak přijde problém další a tak je nutno znovu žádat o radu. Nakonec přestáváme mít přehled, co jsou naše myšlenky a co už ne. Čí život vlastně žijeme? A jsme schopni ho žít plně a vědomě sami? Jsme schopni si vědět rady? Alespoň někdy?

Jsme takto nastavení. Svým dětem udělujeme dobře míněné rady tak, jako je dostáváme nebo jsme dostávali od svých rodičů, učitelů, vedoucích kroužků.... Nevíme si rady, tak nám s tím někdo pomůže, něco nám poradí, řekne, co máme dělat, doporučí postupy.

Je v tom ala jen malý háček. Jsme plně odkázáni na člověka, který nám rady poskytuje. Potřebujeme jeho pomoc kdykoli, když si nevíme rady, kdykoli se nám přitíží nebo nás něco překvapí. A to nás činí nesvobodnými.

Vždy ale máme možnost volby. Můžeme se rozhodnout, že si chceme umět poradit sami, že chceme být svobodní a nezávislí na radách ostatních. Že to jsme my, kdo drží otěže a určuje směr a rychlost jízdy, nikoli ty koně.

Jak na to? Představte si, že je možná ve vás někdo, kdo má nadhled, celé situaci rozumí a dokáže ji vyřešit. Má dokonce i odpovědi na všechny vaše otázky. Dokáže do problému vstoupit, rozsvítit světlo v té temné komnatě uvnitř toho chaosu, je schopen si udělat odstup, prozkoumat každý detail, vyhodnotit všechny možnosti řešení a poté se rozhodnout, jak postupovat dál. Je schopen vám pomoci uskutečnit vaše rozhodnutí a postavit se za něj. Jedině on vám rozumí nejlépe, nejlépe vás zná, ví úplně o každé vaší myšlence, pocitu, obrazu v mysli, celé vaší biografii.

Kdo je ta záhadná bytost uvnitř nás, která vládne takovou mocí? Možná i nadpřirozenou... Každý se s ní může setkat, každý ji v sobě má. Bývá nazývána různými jmény: moje vnitřní pravda, můj vnitřní učitel, můj vnitřní léčitel, můj vnitřní rádce, božská pravda, intuice, vědomí sebe sama....já používám slovo "Já". Mé vědomé Já. Jenom vědomé Já může na celou situaci nahlédnout s odstupem, bez zabarvení, bez emocí, bez té tíže "osudu".

Asi teď přijde otázka: "To je všechno pěkné, ale co s tím? Jak se ke svému Já mohu dostat? Jak to může fungovat? Jak mohu být já ten, který si dokáže pomoci?" Techniky existují a je jich spoustu. Od meditací až po různé tréninky mysli a vědomé práce se sebou. Všichni máme alespoň částečně určitou sebepozorovací schopnost. Někdo více, někdo méně. Tato schopnost je někomu dána jako dar, někteří se jí musí naučit. A to jde.

Já pracuji s Psychofonetikou. Psychofonetika jako metodická empatie má nástroje, kterými můžeme vědomě cokoli v nás prozkoumat, vstoupit do toho, vnímat to, vyjádřit to pomocí gesta, hlásky lidské řeči, vystoupit, pozorovat to, pojmenovat a rozhodnout se, co s tím. Zranění ošetřit, vyléčit, co chybí, doplnit, co přebývá, odstranit, strávit, proměnit, překonat, a mnoho dalšího. Vždy to závisí na přání klienta, který je zcela svobodný v tom, co potřebuje.

Vědomě se pracuje s moudrostí těla na všech úrovních lidské bytosti. Pomocí nástrojů Psychofonetiky dokáže v sobě každý rozvinout nové orgány, nové schopnosti, kterými se může vidět (imaginace), slyšet (inspirace) a vnímat (intuice).

V každém se mohou rozvinout nové orgány k sebenaslouchání, sebevidění, sebevnímání a sebeléčení. A když se to podaří směrem k sobě samému, tak se to začne dařit i směrem k ostatním lidem.

Pro rady ke mně klienti nechodí. Ví totiž, že žádné nedostanou. Nedostanou ani doporučení, ani životní moudra, ani léčebné postupy. To je moje profese. Neradit, nepoučovat, nedoporučovat, nechytračit..... Odejdou však s uměním, jak sobě a ostatním naslouchat, jak si sami v dané situaci poradit, jak si pomoci, jak "rozsvítit světlo" v tématu, které si na sezení přinesli k řešení. To vše se děje díky jejich přání, díky vůli, že to takto opravdu chtějí.

Potom potkáte člověka, který vám bude vyprávět svůj životní příběh. Vyslechnete ho a můžete mu s empatií nabídnout přesně to, co od vás v dané chvíli žádá a potřebuje. Můžete druhého vidět, slyšet a vnímat z jeho nitra. A on s vámi může zažít pocit (někdo i poprvé v životě), že je slyšen, viděn, chápán a vnímán. A to už samo o sobě bude pro něj léčivé aniž by od vás dostal jedinou radu či doporučení.

Lidské setkání na takové úrovni je opravdové a hluboké. Odcházíte z něj naplněni pocitem porozumění a spojení na té nejvyšší úrovni lidských bytostí. Být pochopen a umět pochopit. A to je to, o co většina z nás tady na vztahové úrovni usiluje. Ať již vědomě nebo zatím ještě na té úrovni tužeb.

Autorka: Mgr. Eva Šrámková