Milovaná za odměnu

Často ze sebe děláme někoho kým nejsme, aby nás druzí milovali, obdivovali, chtěli...... A to je past. Chytáme se do ní a výsledek nepřichází....Jak z ní ven? Bolavé a aktuální téma hlavně pro ženy. Netvrdím, že muži to mají jinak, ale zaměřím se nyní zvláště na ženy.

Co očekáváme za odměnu? Musíme si lásku, obdiv, pozornost opravdu zasloužit? Nejde to jinak? Je to téma k zamyšlení.

I když máme pocit, že se nás toto téma netýká, zkusme se zamyslet a zapátrat v sobě, kolikrát za den se postavíme do role, ve které být nechceme, která pro nás není přirozená a příjemná, kolikrát za den se podíváme do zrcadla a zkontrolujeme, zda nám to sluší, jestli se budeme líbit.....co všechno jsme kdy udělaly pro rodinu, partnera, děti, kolegy v práci, přátelé a to nejen proto, že jsme opravdu chtěly?

Není za tím touha být dobrá, pěkná, výkonná, pečující, abych byla milovaná, nepostradatelná, perfektní, chtěná?

Ach jo. Je to tak. Tahle past, jak nebýt sama sebou, nás dřív nebo později dostihne. Buď časem rezignujeme na cokoli, nebo vybuchneme se slovy "už toho mám dost", nebo vyčteme "co všechno jsem pro tebe obětovala, udělala, změnila, dokázala...." a nebo, a to je asi nejhorší varianta, přijmeme tuto roli za svoji. Začneme věřit, že to jsem skutečně já.

Ve všech popsaných případech však přijde ruku v ruce nespokojenost, špatná nálada (nevíme z čeho pramení), nenaplněnost, roztěkanost, podrážděnost, přílišná zaměřenost jiným směrem (na práci, sport, uklízení...) a pomalu se začne ozývat i tělo. Bolest hlavy, nespavost, bolest v zádech, drobné úrazy....tělo začne zrcadlit stav naší duše.

Je to jako začarovaný kruh. Jak z něj ven?

Prvním krokem je uvědomění a přiznání si, že se mi něco takového děje. Pokud to zvládneme, začneme si všímat, ve kterých situacích hrajeme jaké role. Doporučuji si je začít psát, popřípadě malovat, vzhledem k tomu, že máme tendence tato bolestná zjištění vytěsňovat a raději zapomínat. Jakmile budeme mít pěknou sbírku postav, abychom již mohly přehrát alespoň malé divadlo, můžeme si takovou hru rozehrát vědomě.

Všechny postavy a figurky svého života postavíme do svých rolí na jeviště a na celou hru se pěkně z hlediště podíváme. Uznáme každého jednotlivého herce za jeho výkon a jakmile hra skončí, zatleskáme jim a pošleme je domů tam, odkud přišli. A my se vrátíme samy, bez postav a herců také domů, samy k sobě, ke své přirozenosti. Je to nesrozumitelné? Možná. Možná je to i neproveditelné. Ale za zkoušku to stojí.

Co můžeme získat? Obdiv, lásku, pozornost, péči, která bude patřit nám, ať jsme, jaké jsme. Nemusíme nikomu nic hrát, aby to tak bylo. Buďme jen samy sebou. Milované, chtěné, úžasné i s našimi chybami a nedostatky. 

Přeji nám "šťastný návrat domů".