Smlouva o našem vztahu

20.11.2018

VZTAHY

Slyšela jsem nedávno pěknou větu: Vždyť vztah by měl být založený na lásce a vášni.

Ano. Proč ne. Má to ovšem jeden malý háček. Vztah založený pouze na lásce a vášni není schopen života. To už by musela být opravdu nebývalá symbióza, kdyby dva lidé, kteří se milují a touží po sobě, v reálném fungování života ke svému vztahu již nic jiného nepotřebovali.

Nebo pořekadlo: Láska hory přenáší. Ano. Všichni jsme se na začátku vztahu milovali, všichni jsme po sobě navzájem toužili, ale čas jde dál a co potom? Pomůže nám láska překonat neshody a nenaplněná očekávání? Pomůže nám láska překonat naše trable, drobná nedorozumění, absolutní odlišnost v zájmech, rozdílný pohled na život?

Nemyslím si.

Když odmyslím u každého dospělého člověka, který je vztahu, jeho nezpracovaná témata (která samozřejmě odmyslet nejde a která velmi silně ovlivňují jeho život), zůstává nám vztah dvou lidí jako takový. A ten si žije vlastním životem, kterému nevěnujeme mnoho pozornosti, dokud nepřijde krize.

Ale co dělat, aby vztah fungoval, aby to nedošlo až tak daleko, že je vše ztraceno? Důvěra zklamaná, rány rozdány a komunikace vázne.

Pojďme se na to podívat prakticky. Když jsme např. v pracovním vztahu, máme pracovní smlouvu, když kupujeme nemovitost, zahrneme do smlouvy vše potřebné tak, aby byly obě strany spokojené, když s někým obchodujeme, vytváříme složité, velmi podrobné smlouvy, které přesně ošetřují všechny varianty obchodního vztahu. Vlastně všechny činnosti našeho života, které jsou pro nás důležité, máme většinou ošetřeny nějakou smlouvou.

U vztahu je to ale (nevíme proč?) jinak. Tam nějak předpokládáme, že to bude fungovat. Jen tak, samo. Třeba díky lásce a vášni. Aha a jsme znovu na začátku. Proč to tedy nefunguje, když se tolik máme rádi? Takovou dost zásadní smlouvou je např. manželský slib. Ale co slibujeme? Budeme spolu dokud nás smrt nerozdělí, v dobrém i zlém.... jako bychom se dopředu vzdali výsledek jakkoli ovlivnit (ať se to děje jaksi samo).

Setkávám se s názorem (velmi rozšířeným), že na vztah nepotřebujeme žádnou smlouvu. To se za pochodu "nějak" domluví, hlavně, že se máme rádi.  A pak se setkávám s lidmi, kteří jsou zlomeni ve (ze) vztahu, ve kterém neexistují přesně daná pravidla.

Kdo bude živit rodinu a platit účty, kdo bude doma uklízet a jak často, kdo a jak bude vychovávat děti, kdo každý den uvaří večeři, kdo zavolá opraváře, kdo bude odpočívat, když je nutno posekat zahradu, kde budeme bydlet, když si bydlení každý představujeme jinak? A to jsou jen ty praktické věci, kterých je však mnoho.

Jsou tu však i věci (někdy i drobné), které je potřeba dělat (či nedělat) tak, aby se druhý cítil ve vztahu dobře. Většinou o svých potřebách ani nevíme nebo je jen tušíme, natož aby o nich věděl náš partner. A pak vznikají různá očekávání a s nimi přichází zklamání, hněv (na sebe či na druhého), pocit nepohodlí, nemilovanosti, zbytečnosti, nesebedůvěry, bojovnosti, zatlačení sebe sama .... a komunikace vázne, jakoby se ti dva už neslyšeli, nevnímali a neviděli. Scénáře bývají různé, jakož i řešení, která poté přicházejí. A kde je ta původní láska a vášeň? Ty pomalu umírají pod nánosem neporozumění, nekomunikace, planých slibů a nenaplněných očekávání.

Co s tím? Neexistuje na každý vztah totéž řešení. Ale můžeme se pokusit o velmi praktické řešení předcházení (možná i nápravy) již vzniklého stavu. Stačí se dohodnout a vykomunikovat si přesné podmínky pro náš vztah. Jako když uzavíráte smlouvu.

Všichni vědí, že každý kontrakt je dobré uzavírat s čistou hlavou a bez emocí. Nejdříve začne každý sám z partnerů pro sebe si sepisovat, co je pro něj důležité, aby ten druhý dělal nebo nedělal a to ve dvou rovinách. První se bude týkat těch praktických věcí: chodu domácnosti, rodiny, práce, dětí. Potom se zaměří sám na sebe a sepíše si, co je pro něho důležité, co potřebuje od partnera, aby dělal nebo nedělal tak, aby mu bylo ve vztahu dobře.

Poté se partneři nad svými návrhy sejdou a začnou vyjednávat podmínky, co jsou schopni akceptovat a co nikoli. Mohou navzájem přistupovat na kompromisy a mohou najednou zjistit, co je pro jejich partnera důležité pro to, aby se cítil ve vztahu dobře. Mnohdy je to velké překvapení, jaké požadavky a potřeby náš partner má. Překvapením už může být i ta první fáze, kdy si najednou sami uvědomíme, co vlastně opravdu potřebujeme a co mnohdy bez výsledku očekáváme. Žel na očích nám to ten druhý nevidí.

A když je finální verze smlouvy uzavřena, podpisem či slibem zajistíme její dodržování. A sankce za neplnění? Vztah nebude fungovat ... a to oba vědí. A právě proto, aby fungoval, toto celé spolu podniknou. A pokud není ještě vše pohřbeno pod pocity neporozumění, nekomunikace, křivd a nenaplněných očekávání, možná nakonec vykoukne i ta přikrytá láska a vášeň, které neměly dosud šanci.

Hodně štěstí Mgr. Eva Šrámková

Pozn. Autorka článku je psychofonetická terapeutka s diplomem z poradenství osobního rozvoje a metodické empatie, koučka pro osobní rozvoj se zaměřením na metodickou empatii, která poskytuje a nabízí mimo jiné i párová poradenství, pořádá workshopy a semináře (i na téma vztahů). Má desetiletou praxi na pozici právníka v notářství, kde se denně setkávala s lidmi řešícími rodinné, dědické a manželské smlouvy, obchodní smlouvy a v pozici soudního komisaře řešila dědická řízení, kde ji právě rodinné vztahy klientů neošetřené smluvně ukázaly, jak moc je důležité si vykomunikovat a stanovit přesná pravidla právě i v této oblasti.